K čemu jsou národní svátky

Národní svátky, třebaže jich je celá řada, dnes už takřka nikdo nevnímá.

A není to jen tím, že žádné národy neexistují, jak tvrdí progresivně smýšlející. Kdysi sice byly vytvořeny jako sociální konstrukt, který se však neosvědčil, takže je záhodno jej opustit. Mluví o sociální konstrukci reality, ve skutečnosti však by měli mluvit o konstrukci sociální reality: usmyslíme si, že něco je, tak to je, usmyslíme si, že něco není, tak to není. Není to nic jiného než přání otcem myšlenky, které se podsouvá, že je skutečností. Progresivisté takhle opravdu myslí, a to nejenom v případě národa či národů. Kam toto smýšlení vede, se nám odehrává přímo před očima.

Musíme tudíž připustit, že něco jako národ existuje, třebaže máme větší či menší potíže toto slovo a jím označovanou skutečnost definovat, vysvětlit, či mu alespoň porozumět. Není to výmysl, sociální konstrukt, ale něco skutečného, reálného. Je to pomysl, zakládající se na reflexi sociální a historické skutečnosti. Ale k této sociální a historické skutečnosti lze přistupovat různým způsobem, přemýšlet o ní, anebo ji brát jako jednoduchou samozřejmost, předsudek, se kterým nedokážeme pracovat, když běh věcí vybočí z obyčejné všednodenní rutiny. Asi odtud plynou potíže Čechů s národními svátky: národ, pokud jeho reálnou existenci jako progresivisté neodmítají, je jim jednoduchou samozřejmostí, tak na co národní svátek či dokonce svátky?

Nebudu teď mluvit o tom, že národ je jistým způsobem či aspektem organizace společnosti a jak se to děje. Stačí mi, že představa národa je pocitem, který se vztahuje k něčemu skutečnému, reálnému, existujícímu. A u vědomí toho se zeptám, co jednotlivé sváteční dny znamenají. A když říkám znamenají, tak nerozlišuji, zda to znamenají aktuálně nebo mohou znamenat či mají znamenat anebo dokonce musí znamenat. Jestliže v tomto zcela obecném smyslu znamenají, pak to jsou symboly, které nejsou výrazem pouhé pěny dní, ale odkazují k něčemu hlubšímu, co je tady a teď a zároveň není tady a teď.

Pokusím se to uspořádat nikoli kalendářově, ale věcně.

28. září – tradice české státnosti

28. října – vznik Československa

8. května – obnovení Československa

1. ledna – vznik Česka

5. července – konzervativní pohled na češství

6. července – liberální pohled na češství

Všechny tyto svátky nějakým způsobem uspořádávají českou historii. A dělají to proto, aby to mohlo být podnětem a cestou k budoucnosti: poněvadž kdo nemá minulost, nemá budoucnost. Nezájem o národní svátky tak ukazuje, že mezi Čechy se v zásadě neuvažuje o tom, jaká bude budoucnost, že si vystačí s tím, že to právě nyní stále tak nějak jde. Vzhledem k tomu, jaké turbulence již kolik let zakoušíme, je to nejenom nerozumné, ale vysloveně nebezpečné.

Někteří říkají, proč bychom měli oslavovat vznik Československa, když ten stát už neexistuje. Proč bychom měli oslavovat sv. Václava, když nejsme katolíci. Proč bychom měli oslavovat Husa, když to byl kacíř? Proč bychom měli oslavovat Cyrila a Metoděje, když sem přinesli katolické tmářství? Ale ovšem věci nejsou jenom tím, čím se zdají být a jakými se být zdají. Intelektualisticky bych mohl říci, že nemají jen význam, ale také význam významu. V čem to však spočívá? České národní svátky ukazují vnitřně konfliktní povahu celých českých dějin, jakož i celé české společnosti. Lidé se o ně nezajímají také z toho důvodu, že nechtějí vidět konfliktní budoucnost, která nás bezpochyby čeká. Myslí si totiž, že ani konfliktní budoucnost nenastane, když neuvidí konfliktní minulost. Na rozdíl od progresivistů si sociální realitu nekonstruují, oni ji prostě nechtějí vidět. Je otázka, který z těchto přístupů je horší a nebezpečnější.

Pohlédneme-li tedy na to, v čem tato konfliktní povaha spočívá, uvidíme dvě věci. Jednak je to výrazně pociťovaná představa konfliktu mezi tím co je jednoduchou samozřejmostí a tím, co by mělo být. Jeví se to být tak vzdálené, že řada lidí se utvrzuje v tom, že to u nás jinak nejde, protože nemají odvahu vidět věci, které mají být, jinak než jako pouhé ideály, které mají zároveň povahu iluzí. Někteří tudíž nechtějí nic, co by bylo jinak, než jak to teď je, jiní se vyžívají v utopiích, které špatně skončily, končí a skončí. Nemají zájem o malé věci, buď ať jsou velké, anebo žádné. České národní svátky jsou tedy spíše výstrahou než oslavnou vzpomínkou. Kdo to snese, toho to povzbudí k aktivitě, kdo to nesnese, poklesne na duchu a v aktivitě ustane.

A je tu ještě další věc: proč tolik odkazů na vznik států, když v pozadí je to, že společnost je jen jedna? Jinde jsem napsal, že pro střední Evropu je charakteristický §politický a sociální partikularismus na rozdíl od západoevropského směřování k centralismu. Množství svátků odkazujících ke vzniku, resp. obnovování států je toho výrazem. Je to touha po nezávislosti na větších strukturách. Takže je tu den sv. Václava jako obecná tradic státní společnosti v Česku a pak vznik Československa jako odkaz na osvobození od vyššího útvaru, Rakousko-Uherska, konec Druhé světové války jako odkaz na osvobození od dalšího vyššího útvaru, Velkoněmecké říše, a konečně vznik Česka jako odkaz na osvobození od krunýře nadnárodního systému světové socialistické soustavy a v souvislosti s tím i vyřešení domácích otázek a problémů. Vyjevuje se v tom také výrazně silné povědomí Čechů o zásadním rozdílu mezi společností a státem, což je ostatně také důsledek politického a sociálního partikularismu.

I tu nakonec vidíme konflikt a paradox: Češi mají výrazný pocit rozdílu mezi státem a společností, na druhé straně ve své většině významně spoléhají na stát a následně na Evropskou unii. Český Honza leží za pecí, pak vyrazí do světa, ale pak zase zaleze za pec. Takhle to můžeme vidět v méně vznešené představivosti. Je žádoucí tenhle konflikt konečně pochopit jako dynamiku rozvoje a ne jako fatální nemohoucnost toho, co u nás nejde.